Sebepoškozování je záměrné ubližování si, které není primárně motivováno snahou o ukončení života. U dětí a dospívajících jde o poměrně častý jev, který však bývá skrytý a pro okolí obtížně rozpoznatelný. Cílem tohoto článku je pomoci dospělým lépe porozumět tomu, proč k sebepoškozování dochází, jak je možné jej rozpoznat a jak reagovat, pokud se s tímto chováním setkají u dítěte nebo dospívajícího.
Tomuto fenoménu je třeba věnovat pozornost, protože:
- signalizuje silnou vnitřní bolest a potíže s regulací emocí – dítě si neví rady se svými pocity a zoufale hledá únik;
- zvyšuje riziko rozvoje závažnějších duševních potíží, včetně deprese – čím déle chování trvá, tím větší zátěž přináší;
- může postupně eskalovat – jak v intenzitě, tak v četnosti – dítě potřebuje stále silnější „zásah“, aby pocítilo úlevu;
- je spojeno s vyšším rizikem sebevražedných myšlenek – i když sebepoškozování nemusí znamenat sebevražedný záměr, riziko nelze nikdy podceňovat;
- včasná, citlivá a neodsuzující reakce dospělých může zabránit zhoršování – dítě potřebuje podporu a ukázku zdravějších cest zvládání.
Digitální prostředí hraje v životě dětí a dospívajících velkou roli a má i konkrétní dopady na sebepoškozování. Internet může chování usnadňovat, normalizovat nebo naopak pomoci v hledání podpory. Rodiče by proto měli rozumět, jaké online faktory mohou riziko zvyšovat, a jaké lze využít k prevenci a pomoci.
Co v online prostoru zvyšuje riziko:
- Přístup k „návodům“ a výzvám: na sociálních sítích a v uzavřených skupinách lze najít návody na sebepoškozování, „výzvy“ či návody, jak skrýt stopy.
- Normalizace a glorifikace: fóra nebo profily, které zobrazují sebepoškozování jako způsob vyrovnání se s problémy, mohou způsobit dojmy „nejsem v tom sám“, ale zároveň utvrzují toto chování.
- Vizuální spouštěče: fotografie ran, jizev nebo popisné příběhy mohou u citlivých jedinců vyvolat fascinaci a nutkání
- Sociální potvrzení: lajky, komentáře nebo pozornost mohou chování nechtěně posilovat.
- Anonymita a tajnůstkářství: anonymní účty usnadní sdílení a hledání podobných skupin bez dohledu dospělých.
Jak funguje sebepoškozování?
Sebepoškozování není „módní výstřelek“ ani projev „touhy po pozornosti“. Většina dětí jej používá jako zoufalý způsob, jak zvládnout nesnesitelné emoční napětí.
Psychologické mechanismy:
- Krátkodobá úleva: při ublížení si mozek vyplavuje endorfiny, které snižují bolest a přinášejí pocit dočasného klidu. Emoční bolest je nahrazena bolestí fyzickou, která se zdá snesitelnější a „kontrolovatelnější“.
- Pocit kontroly: dítě může mít pocit, že nemůže ovlivnit okolní situace, ale může ovlivnit své tělo. To přináší iluzi zvládnutí.
- Vyjádření nepojmenovatelných pocitů: někteří dospívající nedokážou slovy vyjádřit, co cítí. Fyzické zranění se pro ně stává komunikací – „takto to bolí i uvnitř“.
- Sebetrestání: pocit viny, selhání či nenávisti k sobě samému může vést k úmyslnému ubližování.
Proč se chování opakuje?
- Naučený vzorec: mozek si spojí sebepoškození s úlevou. Podobně jako u závislostí se vytvoří cyklus: napětí → sebepoškození → úleva → opětovné napětí.
- Zesílení tolerance: podobně jako u jiných rizikových strategií si tělo zvyká, a proto může být potřeba stále intenzivnější zásah, aby se dostavil pocit úlevy.
- Sociální vliv: na internetu lze najít skupiny, které sebepoškozování normalizují nebo sdílejí „návody“. Dospívající tak mají pocit, že „v tom nejsou sami“, ale posiluje to jejich chování.
Jaké formy sebepoškozování existují?
Sebepoškozování má mnoho podob, a ne vždy jde o řezání.
- řezání, škrábání, trhání kůže – nejčastější forma;
- popálení – například cigaretami nebo zapalovačem;
- záměrné zhoršování hojení ran – dítě si ránu znovu otevírá;
- propichování kůže, bodání;
- údery do sebe sama nebo do předmětů – někdy působí „nenápadněji“;
- jiné formy, např. velké fyzické riziko, přehnané přejídání nebo odmítání jídla (v některých případech souběžně) za jiným účelem než u poruch příjmu potravy.
Charakteristické je, že jde často o opakované chování, které dítě tají a spojuje se s emočním napětím. Ne vždy souvisí se sebevražedným záměrem, ale riziko nelze nikdy vyloučit.
Kdo je nejvíce ohrožen?
Některé děti jsou ke vzniku sebepoškozování zranitelnější. U dětí a dospívajících má sebepoškozování svá specifika. Mladí lidé často tají své rány a nutkání před rodiči ze strachu z trestu, ztráty důvěry nebo z obavy, že by jejich pocity byly bagatelizovány; to zároveň ztěžuje včasné odhalení a pomoc. U některých jedinců se sebepoškozování objevuje jako širší vývojová reakce na náročné období puberty, zvýšený tlak vrstevníků nebo rodinnou krizi – je to způsob, jakým se snaží zvládnout intenzivní emoce a nejistotu. Navíc internet a sociální sítě mohou tento problém ještě zesílit: sdílení „návodů“, idealizace zranění nebo uzavřené skupiny, které chování normalizují, mohou u zranitelných mladých lidí posílit nutkání a zpomalit hledání pomoci.
Rizikové skupiny a faktory:
- Adolescenti, zvláště v období rané až střední adolescence (hledání identity, citlivost na vztahy);
- Lidé s poruchami nálady (deprese, úzkostné poruchy), impulzivitou nebo osobnostními potížemi;
- děti s historií traumat, zneužití nebo zanedbávání;
- ti, kteří zažívají šikanu nebo sociální vyloučení;
- děti v rodinách kde se nemluví o pocitech, kde jsou časté konflikty nebo kde je kladen extrémní důraz na vzhled, výkon a úspěch;
- mladí, kteří používají sebepoškozování jako coping při přetížení emocemi a nemají jiné strategie zvládání.
Jak poznat, že se dítě sebepoškozuje?
Sebepoškozování je často skryté a mnoho dětí či dospívajících se snaží své chování pečlivě zakrývat. Zranění mohou být na místech, která nejsou běžně vidět, například na pažích pod oblečením, na stehnech nebo břiše. Rodiče si proto nemusí ničeho dlouho všimnout a první signály se mohou projevit spíše v chování než na těle. Není vhodné dítě vystavovat tělesným kontrolám nebo jej „prohledávat“, protože to může prohloubit pocit nedůvěry a studu. Mnohem citlivější je všímat si změn v náladě, sociálním chování nebo neobvyklých výmluv ohledně zranění a na tyto signály reagovat otevřeným, neodsuzujícím rozhovorem.
Fyzické a viditelné signály:
- neopodstatněné a časté rány, řezy, odřeniny;
- stopy krve na oblečení, ložním prádle;
- předměty (břitvy, žiletky, střepy, zapalovače) nalezené na neobvyklých místech (např. v šuplíku u postele);
- nezvyklé oblečení (dlouhé rukávy v horku).
Behaviorální a emoční signály:
- intenzivní emoční projevy: výrazné výkyvy nálad, projevy deprese, úzkosti, pocity bezcennosti a sebelítosti, často předcházejí zranění;
- sociální stažení, ztráta zájmu o dřívější aktivity;
- lhaní o zraněních, někdy přebírání výmluv;
- zmínky o pocitech prázdnoty – „necítím nic“;
- zvýšené rizikové chování (návykové látky, nepromyšlené jednání).
Rizikové situace, kdy být zvlášť vnímavý:
- rozchody, ztráta blízkého, přechod na novou školu;
- izolace od přátel, konflikty v rodině;
- kulturní nebo sociální tlaky (vzhled, úspěch);
- přístup k návodům nebo skupinám na internetu, které sebepoškozování normalizují.
K čemu může sebepoškozování vést?
Sebepoškozování má důsledky nejen fyzické, ale i psychické a sociální.
Psychické dopady: prohlubuje depresi a úzkost, posiluje negativní obraz o sobě a může zvyšovat riziko sebevraždy.
Sociální dopady: dítě se izoluje, ztrácí důvěru k rodičům a vrstevníkům a může mít problémy ve škole.
Fyzické dopady: jizvy, infekce či trvalé poškození tkání, v krajním případě i ohrožení života.
Behaviorální dopady: časté je spojení s návykovými látkami, eskalací chování a vývojem dalších rizikových strategií.
Prevence sebepoškozování – co mohou dělat rodiče
- budovat otevřený vztah bez nadměrné kontroly – mluvte o emocích bez odsuzování;
- chválit snahu, ne pouze výkon – oceňovat charakterové vlastnosti dítěte;
- omezovat stigma: mluvte o duševním zdraví jako o běžném tématu;
- učit a modelovat zdravé strategie zvládání emocí (relaxace, pohyb, tvoření, hledání sociální podpory) a posilovat emoční odolnost
Co můžete udělat pro posílení emoční odolnosti dítěte?
Buďte trpěliví, jděte na to pomalu a nenechte se odradit, pokud vám to ze začátku bude připadat trochu neobvyklé.
- Podpořte otevřené sdílení emocí: Vytvořte doma prostředí, kde je bezpečné mluvit o jakýchkoliv pocitech, včetně smutku, vzteku nebo strachu. Učte dítě, že emoce nejsou dobré nebo špatné – jsou to jen informace. Všechny emoce jsou v pořádku.
- Mluvte o vlastních pocitech: Buďte sami vzorem. Říkejte nahlas, jak se cítíte („Dnes jsem měl/a v práci velký stres, potřebuji si odpočinout.“). Ukazujete tím, že je normální mít emoce a mluvit o nich.
- Učte zdravé zvládání emocí: Aktivně s dítětem hledejte zdravé způsoby, jak ventilovat napětí (sport, kreativita, rozhovor).
- Učte je snášet nudu: Nuda je důležitou příležitostí pro rozvoj kreativity. Pokud dítě každou volnou chvíli automaticky vyplní mobilem, nikdy se nenaučí zabavit samo nebo jen tak přemýšlet. V těchto momentech ho zkuste místo telefonu povzbudit ke krátkému rozhovoru nebo k pozorování okolí.
Jak mohu pomoci, když už problém je?
Když máte podezření, že se dítě sebepoškozuje, nebo ho přímo přistihnete či objevíte rány, nejdůležitější je nepropadat panice. Dejte si chvíli na zpracování toho, co vidíte – pár hlubokých nádechů pomůže jednat klidně a promyšleně. Panika, silné emocionální výbuchy nebo okamžité obviňování často vedou k uzavření a dalšímu tajení, zatímco klidná a stálá přítomnost zvyšuje šanci, že se dítě otevře. Snažte se zachovat kontrolu nad svými emocemi, abyste mohli naslouchat a reagovat citlivě; to také dítěti ukáže, že situaci zvládnete a že mu můžete být oporou. Níže najdete konkrétní, praktické tipy, co v takové situaci udělat hned i jak postupovat dál.
První kontakt – jak mluvit s dítětem:
- vyberte klidný čas a místo, buďte v soukromí;
- začněte jemně: „Poslední dobou si všímám, že jsi smutný a máš na ruce škrábance. Mám o tebe obavy.“
- vyjadřujte podporu, ne soud: „Chci ti pomoct, nejsem tady proto, abych tě kárala.“ – vyhněte se moralizování, výčitkám a ultimátům;
- poslouchejte bez přerušování;
- uznávejte pocity: „Musí to být pro tebe hodně těžké. Chápu, že tohle je způsob, jak se snažíš zvládnout bolest.“
- nabídněte společné hledání řešení: „Můžeme spolu najít jiné cesty, které ti uleví. Nemusíš na to být sám.“ – zeptejte se na potřeby druhého, nevnucujte řešení
- když dítě mlčí: „Nevadí, že o tom teď nechceš mluvit. Jsem tu, kdykoliv budeš připravený.“
Praktická podpora (co můžete udělat hned):
- zajistěte bezpečí: pokud jsou po ruce ostří, léky, alkohol – bezpečně je uschovejte;
- poskytněte první pomoc u zranění; při silném krvácení volejte záchrannou službu;
- pomozte vytvořit „krizovou krabičku“ (bezpečné alternativy – studený obklad, fixy na kreslení, relaxační nahrávky a předměty, seznam kontaktů, oblíbená hudba);
- domluvte se na konkrétních krocích pro případ opakování (kdo bude kontaktován, jak se kontaktujete, kam jít).
Dlouhodobá podpora:
- motivujte k odborné pomoci (psycholog, dětský psychiatr);
- pracujte na dovednostech pro snižování napětí (viz níže), rodinné komunikaci a posílení sociálních vazeb;
- když s vámi dítě nechce hovořit a odmítá jinou formu pomoci, poskytněte mu edukativní materiály (viz Další čtení a odkazy)
- u sebevražedných tendencí nebo u velmi častého/intenzivního sebepoškozování je často potřeba intenzivnější péče (krátkodobá hospitalizace, intenzivní ambulantní terapie).
Strategie pro snižování napětí
Rodiče mohou aktivně předávat a modelovat strategie, které pomáhají zvládat napětí:
1) Krátkodobé techniky (na okamžité nutkání)
- 5–4–3–2–1 grounding: pojmenuj 5 věcí, které vidíš; 4 věci, které slyšíš; 3 věci, které cítíš; 2 věci, které cítíš hmatem; 1 věc, která Ti chutná nebo máš rád (rychle odvádí pozornost).
- Studený impulz: krátká manipulace se studenou vodou nebo ledem v ruce – silný, bezpečný smyslový podnět, který sníží nutkání (používat opatrně, bez poškozování kůže).
- Dýchání 4–7–8: nádech na 4, zadržet 7, výdech 8 – uklidňuje nervový systém.
- Intenzivní pohyb: 1–2 minuty rychlého skákání, dřepů nebo sprintu na místě – fyzické vybití napětí.
- Urge-surfing: pojmenujte nutkání (kde v těle, jak silné na stupnici 1–10), sledujte, jak se mění; nutkání obvykle dorazí a zase odejde.
2) Střednědobé techniky (na opakující se nutkání)
- Kreslení / malování na papír; kreslit pocity místo zranění.
- Deník pocitů: psaní může odvést energii i myšlenky a pomoci pojmenovat spouštěče.
- Krabička první pomoci (viz dříve): hmatové pomůcky, oblíbená píseň, krátké cvičení.
3) Dovednosti pro dlouhodobou stabilitu
- Plán spánku a pohybu: pravidelný režim výrazně snižuje emoční labilitu, fyzická aktivita uvolňuje stresové hormony.
- Sociální podpora: pravidelné setkání s přáteli, zájmové aktivity.
- Terapeutické techniky: DBT dovednosti (mindfulness, emoční regulace, tolerování distressu) – s pomocí psychoterapeuta.
Čemu se vyhnout:
- trestat nebo explicitně „zakazovat“ bez nabídky podpory;
- bagatelizovat („jen si hrábl/a do kůže“), posílat do izolace, nechat dítě v krizi samotné;
- reagovat přehnanou panikou, která může dítě odradit od další komunikace.
Kdy a kde hledat pomoc?
Okamžitá pomoc (akutní stav):
- pokud má dítě sebevražedné myšlenky, plán nebo hrozí bezprostřední nebezpečí – volejte záchrannou službu / krizovou linku / pohotovost; nenechávejte dítě samotné.
- v ČR lze také kontaktovat Linku bezpečí (116 111, nonstop, anonymně) — užitečná pro děti a rodiče v krizi.
Kde hledat další pomoc:
- praktický lékař / pediatr – vstupní kontakt, může doporučit psychologa/psychiatra;
- psychologové a psychoterapeuti (ambulantně) – psychoterapie (CBT, DBT-základy pro sebepoškozování, rodinné terapie);
- dětský psychiatr – při závažné psychopatologii, medikaci nebo nutnosti komplexní diagnostiky;
- Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty (CDZ) a nízkoprahové organizace (např. Ratolest) – komplexní podpora;
- školní psycholog / školní poradce – koordinace pomoci se školou;
- krizová centra a linky důvěry – anonymní konzultace, krizová intervence.
Na stránce Máte problém? najdete
Další čtení a odkazy
- aplikace Nepanikař – v případě chuti si ublížit nabídne krok po kroku různé zdravé alternativní způsoby, jak se odreagovat.
- Dětské krizové centrum – brožura Sebepoškozování není rozmar!
- Rádio Wave – Diagnóza F: Sebepoškozování
- Krása bolesti. TV, Česká televize – Pološero, 2012
- Bolest je moje obrana (Sebepoškozování). TV, Česká televize – Rodina, škola a já, 2007.
- Linka bezpečí – videa, články, podcasty o sebepoškozování
- Národní ústav duševního zdraví – materiály pro děti a praktické rady: tady a tady