Co jsou to tělesná dysmorfie a poruchy příjmu potravy?
Tělesná dysmorfie a poruchy příjmu potravy jsou dva úzce propojené problémy, jejichž společným základem je trápení spojené s vnímáním vlastního těla. V dnešní době toto téma úzce souvisí také s online prostředím, které může tyto potíže výrazně zesilovat.
Sociální sítě, zejména ty vizuální jako Instagram a TikTok, mohou výrazně přispívat k rozvoji a prohlubování obou zmíněných poruch. Pravidelné sledování upravených a často nerealistických těl vede k neustálému srovnávání se s ostatními a pocitům nespokojenosti s vlastním vzhledem. Algoritmy navíc mohou uživatele uzavřít do nebezpečné „bubliny“, kde mu neustále nabízejí obsah zaměřený na diety, hubnutí a extrémní cvičení, a tím nezdravé chování normalizují.
V online prostoru navíc existují i uzavřené komunity, kde si dospívající mohou navzájem radit, jak co nejrychleji zhubnout nebo jak své chování skrývat před rodiči a lékaři. Tyto skupiny, často označované jako „pro-ana“ (pro-anorexia), glorifikují poruchy příjmu potravy jako životní styl, a ne jako vážnou nemoc, kterou je třeba léčit.
Tělesná dysmorfie (nespokojenost s vlastním tělem)
Tělesná dysmofrie není jen běžná nespokojenost se vzhledem, kterou občas cítí každý. Jde o neustálé zabývání se domnělou nebo nepatrnou nedokonalostí, kterou ostatní lidé často vůbec nevidí. Tato domnělá nedokonalost způsobuje člověku obrovské trápení a významně narušuje jeho každodenní život.
Poruchy příjmu potravy (PPP)
Poruchy příjmu potravy jsou vážná duševní onemocnění, která se projevují nezdravým vztahem k jídlu a vlastnímu tělu. Důležité je vědět, že jídlo a váha jsou zde spíše příznakem. Skutečný problém se skrývá hlouběji – v pokusu zvládnout těžké pocity jako úzkost, stres nebo pocit, že člověk nemá nic pod kontrolou.
Nejčastější typy a jejich projevy:
- Mentální anorexie: Projevuje se drastickým omezováním příjmu potravy, chorobným strachem z přibírání na váze a zkreslenou představou o vlastním těle (člověk se vidí jako "tlustý", i když má ve skutečnosti nebezpečnou podváhu).
- Mentální bulimie: Jejím jádrem je začarovaný kruh: nejprve přichází záchvat přejedení, kdy člověk na posezení sní obrovské množství jídla s pocitem, že se nemůže ovládnout. Hned poté ho ale zaplaví pocity viny a panika z přibrání, což vede ke snaze následky „odčinit“ – nejčastěji vyvolaným zvracením, zneužitím projímadel nebo nadměrným cvičením. Lidé s bulimií mají často normální tělesnou hmotnost, a proto může nemoc zůstat pro okolí dlouho skrytá.
- Záchvatovité přejídání: Podobně jako u bulimie zde dochází k záchvatům přejídání spojeným se ztrátou kontroly. Po nich však nenásleduje snaha se jídla zbavit, ale objevují se intenzivní pocity viny, studu a znechucení ze sebe sama.
- Ortorexie: Až posedlost zdravým a "čistým" stravováním. Nejde o běžný zájem o zdravý životní styl, ale o chorobnou fixaci na kvalitu a původ potravin. Na rozdíl od anorexie zde není primárním cílem nízká váha, ale konzumace co nejdokonalejší stravy. Paradoxně tato snaha o dokonalé zdraví může vést k i podvýživě.
- ARFID (vyhýbavá/restriktivní porucha příjmu potravy) podobně jako ortorexie není spojená se strachem z tloustnutí nebo nespokojeností s postavou. Důvody pro omezení jídla jsou zde jiné: smyslová přecitlivělost na texturu či vůni jídla, celkový nezájem o jídlo nebo strach z negativní zkušenosti (např. z dušení či zvracení). Přestože je motivace odlišná, zdravotní následky jako velký úbytek hmotnosti a podvýživa mohou být stejně vážné.
Varovné signály
Pamatujte, že přítomnost jednoho signálu nemusí nic znamenat, ale pokud pozorujete více změn najednou a trvají delší dobu, je důležité zpozornět.
Tělesná dysmorfie
Problém zde není vzhled samotný, ale posedlost domnělým nedostatkem. Buďte všímaví, pokud vaše dítě:
- Tráví extrémně mnoho času zkoumáním se v zrcadle. Nebo se naopak svým odrazům úzkostlivě vyhýbá.
- Snaží se domnělou vadu za každou cenu maskovat (make-upem, oblečením, specifickým držením těla).
- Je kvůli svému vzhledu viditelně ve stresu, úzkostné nebo podrážděné.
Anorexie, bulimie, ortorexie, záchvatovité přejídání
Varovné signály se týkají změn ve stravování, vnímání těla a celkového chování.
Změny v chování a stravování
- Drastické změny v jídelníčku: Náhlé vyloučení celých skupin potravin (např. „žádné tuky“), přechod na extrémní dietu.
- Jezení o samotě a v tajnosti. Časté výmluvy, proč nemůže jíst s ostatními („Už jsem jedl/a“, „Není mi dobře“).
- Pravidelné a rychlé odchody na toaletu hned po jídle.
- Nadměrné cvičení.
Změny v přístupu k tělu a váze
- Časté vážení: Váží se několikrát denně a jeho/její nálada se odvíjí od čísla na váze.
- Negativní komentáře o vlastním těle: Neustálé stížnosti na svou postavu, označování se za „tlustého/tlustou“, i když je jeho/její váha normální nebo nízká.
- Nošení volného oblečení ve snaze skrýt postavu.
Fyzické a emoční změny
- Výrazné a rychlé změny hmotnosti (jak úbytek, tak přírůstek).
- Chronická únava, zimomřivost, závratě, vypadávání vlasů.
- Podrážděnost, úzkostnost, perfekcionismus a sociální stažení se, zejména ze situací spojených s jídlem.
Poruchy příjmu potravy – ARFID
Na rozdíl od dříve zmíněných PPP, které se nejčastěji projevují v průběhu dospívání, varovné signály ARFIDu se často projevují už v raném dětství a mohou být zaměněny za extrémní vybíravost. Klíčovým rozdílem je však dopad na zdraví: zatímco běžně vybíravé dítě prospívá, dítě s ARFIDem kvůli omezenému jídelníčku neroste, nepřibírá na váze a může trpět nedostatkem živin.
Všímejte si následujících varovných signálů:
- Jídelníček je extrémně omezený (často jen pár „bezpečných“ jídel) - dítě odmítá celé skupiny potravin kvůli jejich textuře, vůni nebo vzhledu.
- Má velmi malou chuť k jídlu, jí pomalu nebo vyjadřuje strach z polykání, dušení či zvracení.
- Samotné jídlo nebo nabízení nových pokrmů vyvolává zjevný stres, úzkost nebo hněv.
- Objevují se příznaky podvýživy, jako je únava, bledost nebo závratě.
- Dítě má problémy jíst mimo domov.
Rizikové faktory
Tělesná dysmorfie a poruchy příjmu potravy mají řadu společných rizikových faktorů. Patří mezi ně:
Psychologické a osobnostní faktory
- Nízké sebevědomí: Hluboký pocit vlastní nedostatečnosti, který se člověk snaží kompenzovat dosažením „dokonalé“ postavy.
- Perfekcionismus: Nezdravá touha po bezchybnosti a vysoké nároky na sebe sama.
- Potíže se zvládáním emocí: Neschopnost zdravě zpracovat stres, úzkost nebo smutek, kdy se kontrola jídla stává náhradním řešením.
- Přítomnost jiného duševního onemocnění: Častý souběh s depresí, úzkostnými poruchami nebo obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD).
Zkušenosti a trauma
- Šikana
- Trauma a nepříznivé zážitky v dětství
- Posměšky nebo častá kritika týkající se vzhledu nebo váhy
Sociální a rodinné faktory
- Společenský tlak na štíhlost a krásu.
- Vliv sociálních sítí: Neustálé srovnávání se s upravenými a často nerealistickými fotkami na internetu.
Biologické faktory
- Pohlaví: Poruchy příjmu potravy se statisticky častěji vyskytují u dívek a žen, avšak počet chlapců a mužů s těmito potížemi narůstá.
- Genetická zátěž: Výskyt poruchy příjmu potravy u blízkého příbuzného (rodič, sourozenec) zvyšuje riziko.
Unikátní rizikové faktory
Každá z poruch má pak i vlastní typické rizikové faktory
Pro tělesnou dysmorfii je to např.
- Historie dermatologických problémů: akné, atopický ekzém…
Pro poruchy příjmu potravy
- Zapojení do aktivit s důrazem na postavu či výkon (balet, gymnastika, modeling, některé atletické disciplíny, vrcholový sport).
Pro ARFID
- Autismus: U dětí s poruchou autistického spektra (PAS) je riziko rozvoje ARFIDu vyšší, a to především kvůli jejich typické vysoké smyslové citlivosti na textury, vůně a chutě jídla. Ačkoliv jsou tyto dvě diagnózy silně propojené, je klíčové vědět, že ne každé dítě s autismem má ARFID – a naopak.
K čemu mohou dysmorfie a poruchy příjmu potravy vést?
Tyto následky se objevují napříč problémy.
Psychické a emoční dopady
- Prohloubení deprese a úzkosti: Všechny tři stavy udržují a zhoršují pocity beznaděje, úzkosti, smutku a nenávisti k sobě samému.
- Podrývání sebevědomí: Každé opakování problematického chování jen potvrzuje negativní obraz o sobě a pocit vlastní nedostatečnosti.
Sociální dopady
- Sociální izolace
- Tajnůstkářství a lhaní
- Konflikty a nedůvěra
Specifické dopady: Jak se jednotlivé poruchy liší?
Kromě společných následků má každý problém i své unikátní dopady.
U tělesné dysmorfie
- Opakované kosmetické zákroky.
- Finanční zátěž: Výdaje za kosmetické procedury, operace nebo speciální produkty mohou vést k nadměrnému utrácení až dluhům.
U poruch příjmu potravy
Zde jsou nejvýraznější závažné a život ohrožující tělesné následky.
- Poškození orgánů: Dlouhodobá podvýživa nebo cykly přejídání a zvracení ničí srdce, ledviny a další životně důležité orgány.
- Rozvrat metabolismu: Tělo ztrácí schopnost normálně fungovat. Dochází k osteoporóze (řídnutí kostí), ztrátě menstruace, poškození zubní skloviny a vypadávání vlasů.
Prevence
Budování zdravého sebevědomí
- Oceňujte charakter, ne výkon: Chvalte dítě za jeho vlastnosti (laskavost, smysl pro humor, vytrvalost, odvahu), snahu a proces učení, nikoliv jen za známky, góly nebo vzhled. Dítě se tak učí, že jeho hodnota není závislá na vnějším úspěchu nebo kráse.
Podpora zdravého vztahu k tělu a jídlu
- Mluvte o těle s respektem: Nekritizujte své vlastní tělo ani těla jiných lidí. Děti vnímají vaše postoje. Vyhněte se komentářům o váze, dietách a postavách.
- Neutrální přístup k jídlu: Vyhněte se dělení jídel na „dobrá“ a „špatná“. Učte dítě jíst, když má hlad, a přestat, když je syté. Nepoužívejte jídlo jako odměnu nebo trest.
Mediální gramotnost
- Mluvte o realitě sociálních sítí: Aktivně s dětmi rozebírejte, že fotky a videa na internetu jsou často upravené a neodpovídají tak realitě.
Rozvíjení emoční odolnosti
Buďte trpěliví, jděte na to pomalu a nenechte se odradit, pokud vám to ze začátku bude připadat trochu neobvyklé.
- Podpořte otevřené sdílení emocí: Vytvořte doma prostředí, kde je bezpečné mluvit o jakýchkoliv pocitech, včetně smutku, vzteku nebo strachu. Učte dítě, že emoce nejsou dobré nebo špatné – jsou to jen informace. Všechny emoce jsou v pořádku.
- Mluvte o vlastních pocitech: Buďte sami vzorem. Říkejte nahlas, jak se cítíte („Dnes jsem měl/a v práci velký stres, potřebuji si odpočinout.“). Ukazujete tím, že je normální mít emoce a mluvit o nich.
- Učte zdravé zvládání emocí: Aktivně s dítětem hledejte zdravé způsoby, jak ventilovat napětí (sport, kreativita, rozhovor).
- Učte je snášet nudu: Nuda je důležitou příležitostí pro rozvoj kreativity. Pokud dítě každou volnou chvíli automaticky vyplní mobilem, nikdy se nenaučí zabavit samo nebo jen tak přemýšlet. V těchto momentech ho zkuste místo telefonu povzbudit ke krátkému rozhovoru nebo k pozorování okolí.
Jak mohu pomoci, když už problém je?
Pokud máte podezření, že se vaše dítě potýká s některým z těchto problémů, je klíčové jednat citlivě, trpělivě a s rozvahou. Váš přístup může ovlivnit, zda se otevře a přijme pomoc.
1. krok: Připravte se a začněte rozhovor
Než cokoliv uděláte, zastavte se a zhluboka se nadechněte. Vaším cílem je vyjádřit starost, ne vyvolat konflikt.
- Vyberte správný čas a místo: Zvolte chvíli, kdy jste oba v klidu, máte soukromí a nejste pod časovým tlakem. Nikdy nezačínejte rozhovor během hádky nebo u jídla.
- Mluvte o svých pocitech a pozorováních: Používejte „já-výroky“. Místo obviňujícího „Vůbec nejíš!“ zkuste říct: „Mám o tebe strach, protože jsem si všiml/a, že poslední dobou vynecháváš večeře. Co se děje?“
- Poslouchejte bez souzení: Připravte se na to, že dotyčný může vše popírat, zlobit se nebo problém bagatelizovat. I tak se snažte naslouchat, neskákejte do řeči a dejte mu najevo, že jste tam pro něj, ať se děje cokoliv.
- Nabídněte pomoc, ne řešení: Nepřicházejte s hotovým plánem. Ukončete rozhovor nabídkou: „Nejsi na to sám/sama. Jsem tu pro tebe. Můžeme společně přemýšlet, co by ti pomohlo?“
- Buďte trpěliví: Cesta k uzdravení je maraton, nikoliv sprint. Očekávejte, že vaše dítě pomoc pravděpodobně nepřijme hned po prvním rozhovoru. Může se objevit popírání, hněv nebo další uzavření se do sebe – to vše je přirozená obranná reakce. Vaším nejdůležitějším úkolem je v tuto chvíli vytrvat. Nepolevujte ve svém zájmu a opakovaně, jemně a bez nátlaku dítěti dávejte najevo, že jste tam pro něj, ať se děje cokoliv.
Čemu se rozhodně vyhnout
- Zjednodušování problému: Věty jako „Prostě se normálně najez!“ nebo „Přestaň na to myslet“ jsou zraňující, neúčinné a dávají dítěti najevo, že mu nerozumíte.
- Komentování vzhledu a váhy: I dobře míněné „Vidíš, jak ti to sluší, když jsi přibrala“ může být pro člověka s PPP spouštěčem. Vyhněte se jakýmkoliv komentářům o těle a jídle.
- Výčitky a ultimáta: Tlak a vyhrožování („Pokud nezačneš jíst, tak…“) jen zvyšují pocit viny a studu a vedou k většímu utajování problému.
- Panika a přehnané reakce: Váš strach je pochopitelný, ale panika situaci jen zhorší.
2. Krok: Praktická a emoční podpora
Důležité je poskytnout bezpečné a podporující prostředí, které napomáhá uzdravení.
- Buďte předvídatelnou oporou: Ujistěte své dítě, že vaše láska a podpora nejsou podmíněny tím, zda se mu v uzdravování daří. Buďte trpěliví, a to obzvláště v momentech, kdy dítě pomoc odmítá.
- Vytvářejte aktivity nesouvisející s problémem: Podporujte společné chvíle, které se netočí kolem jídla, vzhledu nebo váhy. Hrajte deskové hry, jděte na procházku, dívejte se na film. Připomínejte tak dítěti jiné stránky jeho identity.
3. Krok: Vyhledání odborné pomoci
Obzvlášť u PPP je odborná pomoc často nezbytná. Vaším nejdůležitějším úkolem je proto vaše dítě jemně a trpělivě motivovat k tomuto kroku.
Na koho se obrátit?
Okamžitá a dostupná psychologická první pomoc po telefonu nebo chatu.
· Linka Anabell (774 467 293) – Linka specializovaná na problematiku poruch příjmu potravy.
Organizace specializované na poruchy příjmu potravy
Často nabízí komplexní služby v oblasti poruch příjmu potravy včetně terapií, svépomocných skupin, peer konzultací, nutričního poradenství, a to osobně ale i prostřednictví on-line služeb.
- Centrum Anabell (http://www.anabell.cz/) - Ostrava, Brno, Praha
- Centrum ANOCEN (https://www.anocen.cz/) – Ústí nad Labem
- E-clinic (https://ecinstitut.cz/)
Kdy je situace akutní? Okamžitou odbornou pomoc (pohotovost, krizové centrum) vyhledejte, pokud má vaše dítě:
- Má sebevražedné myšlenky nebo o sebevraždě mluví.
- Má závažné zdravotní komplikace (kolapsové stavy, velmi nízký tep, zvracení krve).
- Dlouhodobě odmítá jakoukoli stravu.
ARFID
Jedná se o specifický typ PPP, proto je zde postup jiný, než u ostatních, i když i zde platí, že klíčem je trpělivost a vytvoření bezpečného prostředí bez nátlaku.
- Respektujte, když dítě řekne „ne“.
- Vždy nabízejte „bezpečné“ jídlo. Každé jídlo by mělo obsahovat alespoň jednu potravinu, o které víte, že ji dítě bez problémů sní. Tím se snižuje stres pro všechny.
- Nové jídlo pouze představujte, nenuťte. Položte na stůl malý kousek nového jídla s tím, že ho dítě nemusí jíst. Stačí, když se ho dotkne, přivoní si k němu nebo si s ním jen hraje.
- Zkoumejte různé formy a textury. Zjistěte, co dítěti vyhovuje. Mrkev může být nepřijatelná syrová, ale v pořádku vařená nebo rozmixovaná v polévce. Experimentujte:
- Křupavé: Některé děti preferují křupavé textury (hranolky, krekry).
- Mixované a hladké: Pro jiné jsou bezpečnější hladké polévky, smoothie nebo pyré, kde nejsou žádné „kousky“. Jde o skvělý způsob, jak do jídelníčku dostat více živin.
- Jídlo na talíři nechte oddělené. Mnoho dětí se smyslovou citlivostí nesnese, když se jednotlivé složky jídla dotýkají. Servírování na rozděleném talíři může výrazně pomoci.
Zapojte dítě do přípravy. Nechte ho míchat, krájet (bezpečným nožem) nebo jen podávat ingredience. Kontakt s jídlem mimo samotné jezení pomáhá snižovat strach.
Reference:
American Psychiatric Association 2022. Diagnostic and StatisticalManual of Mental Disorders (Fifth Edition‐text Rev.). American Psychi-atric Association. https://doi.org/10.1176/appi.books.9780890425596
Anderson M, Jiang J. Teens, social media & technology 2018. Pew Research Center. 2018. https://www.pewresearch.org/internet/2018/05/31/teens-social-media-technology-2018/
Austin, A., Flynn, M., Richards, K., Hodsoll, J., Duarte, T. A., Robinson, P., Kelly, J., & Schmidt, U. (2020). Duration of untreated eating disorder and relationship to outcomes: A systematic review of the literature. European Eating Disorders Review, 29(3), 329–345. https://doi.org/10.1002/erv.2745
Barakat, S., McLean, S. A., Bryant, E., Le, A., Marks, P., Aouad, P., Barakat, S., Boakes, R., Brennan, L., Bryant, E., Byrne, S., Caldwell, B., Calvert, S., Carroll, B., Castle, D., Caterson, I., Chelius, B., Chiem, L., Clarke, S., . . . Maguire, S. (2023). Risk factors for eating disorders: findings from a rapid review. Journal of Eating Disorders, 11(1), 8. https://doi.org/10.1186/s40337-022-00717-4
Boero, N., & Pascoe, C. (2012). Pro-anorexia communities and online interaction: Bringing the pro-Ana body online. Body & Society, 18(2), 27–57. https://doi.org/10.1177/1357034x12440827
Claudino, A. M., Pike, K. M., Hay, P., Keeley, J. W., Evans, S. C., Rebello, T. J., Bryant-Waugh, R., Dai, Y., Zhao, M., Matsumoto, C., Herscovici, C. R., Mellor-Marsá, B., Stona, A., Kogan, C. S., Andrews, H. F., Monteleone, P., Pilon, D. J., Thiels, C., Sharan, P., . . . Reed, G. M. (2019). The classification of feeding and eating disorders in the ICD-11: results of a field study comparing proposed ICD-11 guidelines with existing ICD-10 guidelines. BMC Medicine, 17(1), 93. https://doi.org/10.1186/s12916-019-1327-4
Galmiche, M., Déchelotte, P., Lambert, G., & Tavolacci, M. P. (2018). Prevalence of eating disorders over the 2000–2018 period: a systematic literature review. American Journal of Clinical Nutrition, 109(5), 1402–1413. https://doi.org/10.1093/ajcn/nqy342
Galmiche, M., Déchelotte, P., Lambert, G., & Tavolacci, M. P. (2018). Prevalence of eating disorders over the 2000–2018 period: a systematic literature review. American Journal of Clinical Nutrition, 109(5), 1402–1413. https://doi.org/10.1093/ajcn/nqy342
Garner, D. M., Olmsted, M. P., Bohr, Y., & Garfinkel, P. E. (1982). The Eating Attitudes Test: psychometric features and clinical correlates. Psychological Medicine, 12(4), 871–878. https://doi.org/10.1017/s0033291700049163
Giles, D. (2006). Constructing identities in cyberspace: The case of eating disorders. British Journal of Social Psychology, 45(3), 463–477. https://doi.org/10.1348/014466605x53596
Grenon, R., Carlucci, S., Brugnera, A., Schwartze, D., Hammond, N., Ivanova, I., Mcquaid, N., Proulx, G., & Tasca, G. A. (2018). Psychotherapy for eating disorders: A meta-analysis of direct comparisons. Psychotherapy Research, 29(7), 833–845. https://doi.org/10.1080/10503307.2018.1489162
Griffiths, S., Harris, E. A., Whitehead, G., Angelopoulos, F., Stone, B., Grey, W., & Dennis, S. (2024). Does TikTok contribute to eating disorders? A comparison of the TikTok algorithms belonging to individuals with eating disorders versus healthy controls. Body Image, 51, 101807. https://doi.org/10.1016/j.bodyim.2024.101807
Harrop, E. N., Hutcheson, R., Harner, V., Mensinger, J. L., & Lindhorst, T. (2023). “You Don’t Look Anorexic”: Atypical anorexia patient experiences of weight stigma in medical care. Body Image, 46, 48–61. https://doi.org/10.1016/j.bodyim.2023.04.008
Hay, P. (2013). A systematic review of evidence for psychological treatments in eating disorders: 2005–2012. International Journal of Eating Disorders, 46(5), 462–469. https://doi.org/10.1002/eat.22103
Herman, B. K., Deal, L. S., DiBenedetti, D. B., Nelson, L., Fehnel, S. E., & Brown, T. M. (2016). Development of the 7-Item Binge-Eating Disorder Screener (BEDS-7). The Primary Care Companion for CNS Disorders, 18(2). https://doi.org/10.4088/pcc.15m01896
Hilbert, A., Hoek, H. W., & Schmidt, R. (2017). Evidence-based clinical guidelines for eating disorders. Current Opinion in Psychiatry, 30(6), 423–437. https://doi.org/10.1097/yco.0000000000000360
Krug, I., Liu, S., Portingale, J., Croce, S., Dar, B., Obleada, K., Satheesh, V., Wong, M., & Fuller-Tyszkiewicz, M. (2025). A meta-analysis of mortality rates in eating disorders: An update of the literature from 2010 to 2024. Clinical Psychology Review, 116, 102547. https://doi.org/10.1016/j.cpr.2025.102547
Langdon-Daly, J., & Serpell, L. (2017). Protective factors against disordered eating in family systems: a systematic review of research. Journal of Eating Disorders, 5(1). https://doi.org/10.1186/s40337-017-0141-7
Maloney, M. J., McGUIRE, J. B., & Daniels, S. R. (1988). Reliability testing of a children’s version of the Eating Attitude Test. Journal of the American Academy of Child & Adolescent Psychiatry, 27(5), 541–543. https://doi.org/10.1097/00004583-198809000-00004
Monteleone, A. M., Pellegrino, F., Croatto, G., Carfagno, M., Hilbert, A., Treasure, J., Wade, T., Bulik, C. M., Zipfel, S., Hay, P., Schmidt, U., Castellini, G., Favaro, A., Fernandez-Aranda, F., Shin, J. I., Voderholzer, U., Ricca, V., Moretti, D., Busatta, D., . . . Solmi, M. (2022). Treatment of eating disorders: A systematic meta-review of meta-analyses and network meta-analyses. Neuroscience & Biobehavioral Reviews, 142, 104857. https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2022.104857
Norris, M. L., Boydell, K. M., Pinhas, L., & Katzman, D. K. (2006). Ana and the Internet: A review of pro‐anorexia websites. International Journal of Eating Disorders, 39(6), 443–447. https://doi.org/10.1002/eat.20305
Russell, H., Aouad, P., Le, A. et al. Psychotherapies for eating disorders: findings from a rapid review. J Eat Disord 11, 175 (2023). https://doi.org/10.1186/s40337-023-00886-w
Saul, J., Rodgers, R. F., & Saul, M. (2021). Adolescent eating disorder risk and the social online world. Child and Adolescent Psychiatric Clinics of North America, 31(1), 167–177. https://doi.org/10.1016/j.chc.2021.09.004
Solmi, M., Radua, J., Stubbs, B., Ricca, V., Moretti, D., Busatta, D., Carvalho, A. F., Dragioti, E., Favaro, A., Monteleone, A. M., Shin, J. I., Fusar-Poli, P., & Castellini, G. (2020). Risk factors for eating disorders: an umbrella review of published meta-analyses. Brazilian Journal of Psychiatry, 43(3), 314–323. https://doi.org/10.1590/1516-4446-2020-1099
Suarez-Albor, C. L., Galletta, M., & Gómez-Bustamante, E. M. (2022). Factors associated with eating disorders in adolescents: A systematic review. Acta Biomedica, 93(3), e2022253. https://doi.org/10.23750/abm.v93i3.13140
Treasure, J., Cardi, V., Leppanen, J., & Turton, R. (2015). New treatment approaches for severe and enduring eating disorders. Physiology & Behavior, 152(Pt B), 456–465. https://doi.org/10.1016/j.physbeh.2015.06.007
Varela, C., Hoyo, Á., Tapia-Sanz, M. E., Jiménez-González, A. I., Moral, B. J., Rodríguez-Fernández, P., Vargas-Hernández, Y., & Ruiz-Sánchez, L. J. (2023). An update on the underlying risk factors of eating disorders onset during adolescence: a systematic review. Frontiers in Psychology, 14, 1221679. https://doi.org/10.3389/fpsyg.2023.1221679
WHO. (1992). The ICD-10 classification of mental and behavioural disorders: Clinical descriptions and diagnostic guidelines. World Health Organization.
WHO. (2024). Clinical descriptions and diagnostic requirements for ICD-11 mental, behavioural and neurodevelopmental disorders. World Health Organization.